www.004.cz >Komunita > Srdce na Hradě

Autor: -kom->, Téma: Komunita, Zdroj: mivee, Vydáno dne: 00. 00. 0000
Článek pochází z internetového magazínu 004.cz, ISSN 1214-4452. Všechna práva autorů vyhrazena.

Jednou večer jsem jel tramvají do divadla. Počasí nebylo nic moc. Když jsem přejížděl po mostě přes rozbahněnou řeku, spočinul můj pohled na čemsi. Bylo to červené, blikalo to a mělo to tvar srdce. Nechutné, řekl jsem si v tu chvíli. Nechutné, říkal jsem kamarádům, když jsem jim vypravoval o tom, co jsem cestou viděl.

Kdysi dávno, v jednom velkém městě, v jednom městě s obrovskou historií, ve městě plném lidí, kulturního života, divadel, kavárniček, barů, diskoték, knihoven. V centru vzdělanosti svého národa. Pršelo. Ale ne jen v tom velkém městě, ale v celém tom malém státečku. Řeky, říčky, potoky, strouhy a v neposlední řadě také stoky. Ty všechny se vyvalily ze svých koryt a tekly. Zurčely, zvučely, bořily, ničily, podemlívaly, přemisťovaly. Prostě měnily. Měnily tvář krajiny i osudy živých tvorů. Osudy horníků, herců, školáků, účetních, analytiků, zpěváků, ochotníků, ředitelů i politiků. Osudy lišek, zajíců, koček, psů, myší, hrabošů, orlů, poštolek, slepýšů, ale i slonů. Tvář silnic, lesů, borů, hájů, obydlí, chaloupek, polních cest, stodol i velkých podniků.

Měnily, jako to dělaly vždycky. Slepýši, lišky, zajíci, lesy, hájky, louky, mokřadla. Ti všichni to přežili a neohlíželi se zpět. Život jde přece dál. A pro ně je tak drsný, že jakýkoliv pohled zpět by je o něj mohl připravit. Jen lidé. Jen lidé, kteří stále, pořád a bez zastávky mění přírodu k pohledu svému. Jen Ti, kteří si uvědomili marnost svých sil proti silám živlů, jen Ti, kterým voda vzala jejich celoživotní dílo, jen Ti, jejichž smyslem života není pouze přežít. Ti plakali.
Někteří dlouho, jiní krátce. A zase se s člověčí vervou pustili do oprav, budování, přestavování, znovuutváření, bourání a pěstování. A když jim docházely síly a plakali, tak prosili. Zoufale volali o pomoc, ale ta nepřicházela. Museli se smířit s tím, že se musí postarat sami o sebe. Jak těžká to pro ně byla zkouška.

A byl podzim, na stromech zlátlo listí, sluníčko hřálo už jen z povinnosti a lidé se báli. Báli se Zimy, té bílé studené vládkyně nad mrazem a sněhovými bouřemi. Opravné práce byly v plném proudu. Někteří už je měli za sebou a pomalu se vzpamatovávali z šoku. Někteří, kterým voda nijak neublížila, pomáhali ostatním. A někteří seděli doma a hráli karty. A nepřemýšleli o tom, že někdo, někdo tam venku, je zoufale volá o pomoc!

Stejně jako já. Také jsem o takových věcech nepřemýšlel. Nechtěl jsem si je připustit. A jednou večer jsem jel tramvají do divadla. Počasí nebylo nic moc. Když jsem přejížděl po mostě přes rozbahněnou řeku, spočinul můj pohled na čemsi. Bylo to červené, blikalo to a mělo to tvar srdce. Nechutné, řekl jsem si v tu chvíli. Nechutné, říkal jsem kamarádům, když jsem jim vypravoval o tom, co jsem cestou viděl.

A někdy za týden jsem v jedné kavárničce pročítal noviny. Ve všech psali o srdci na Hradě a o tom, jaké je nechutné a nevkusné. Přišlo mi to správné. Taky se mi k té památce na to, co znamenalo slovo Praha ještě před pár stoletími, pulsující červené neonové srdce nehodilo.

Ale tramvají jsem večer jezdil dál. A začínal jsem si na něj zvykat. Už mi nepřipadalo tak nechutné a nevkusné. Začalo se mi líbit. Začínal jsem ten symbol chápat. Byl to symbol lásky, klidu a pohody. Symbol věcí, na které nemá spousta lidí v dnešní uspěchané době čas. Symbol špatných věcí, které jsme jako národ společně překonali, a současně symbol nejisté budoucnosti, která se teprve bude zapisovat do kronik.

A teď, když pan Havel sestoupil dolů z Hradu a srdce zhaslo, je mi smutno. To srdce mi tam chybí. A nejen to srdce. Už mi došlo, co nám tím pan prezident Havel chtěl naznačit, co nám tím chtěl říct. A co vám?